Na sociálních sítích někdy vzniká pocit, když sledujeme příspěvky a fotky druhých, že se má někdo lépe než my. Jenže to je iluze. Nevěřím lidem, kteří mají americký úsměv a prezentují se jako dokonalost sama. Protože všichni jsme jedno a pokud bude trpět jediný člověk na planetě Zemi, na určité úrovni budeme trpět všichni.

Každý zažíváme své vrcholy i své údolí.

Přesto věřím, že i těžké chvíle můžeme prožívat s lehkostí a v pokoji. Zejména pokud cítíme tu velkou milost, která je nám v náročných situacích nabízena v hojné míře.

Sestoupení do temnoty je velký dar. Setkat se s temnou bohyní, se smrtí, s beznadějí, s pocitem nevím, s pocitem nemám to pod kontrolou ani ve svých rukou. Podzim a dušičkové období jsou k tomu ideálním časem a někdy nám život sám ukáže, kam až se dá sestoupit, aby se člověk mohl potkat sám se sebou, s tím, kým skutečně je.

Ve skutečnosti jsou těžké chvíle pobídkou k růstu a míra utrpení záleží na míře našeho vědomí. Protože čím víc jsme v nevědomí, tím větší utrpení zažíváme.

Do Portugalska jsem neodjela jenom za sluncem a proto, že jsem potřebovala změnit prostředí já i rodina, ale také jsem odjela porodit.

Porodit naše děťátko, kterému na začátku 12. týdne těhotenství přestalo bít srdíčko.

Na těžké chvíle se můžeme dívat v podstatě dvěma způsoby. Jako na trest, nespravedlnost a situaci odmítat – celé utrpení tím pak jen zhoršujeme. Nebo se na situaci můžeme dívat jako na možnost a příležitost něco pochopit, odžít si a vyrůst k hlubšímu lidství. Tento úhel pohledu společně s důvěrou v proces, přináší velký pokoj a jistotu, že se vše děje přesně tak, jak se dít má. A pokud z toho vyjdu o něco moudřejší a vědomější, jenom dobře.

Držet toho malého broučka v dlani, bylo něco tak obrovsky silného a dojemného. Milovat toho tvorečka tak nekonečně moc. Mateřská/otcovská láska je neuvěřitelná. Dokáže milovat jakoukoliv nedokonalost bezpodmínečně. A tak nekonečně milovaní jsme i my sami. Přestože chybujeme, jsme nedokonalí a můžeme mít pocit, že znovu a znovu selháváme.

Celým procesem jsem byla provedena ve velké laskavosti a milosti.

Od prvního okamžiku mne toto těhotenství učilo a otevíralo stínové programy tak silně, že jsem občas zvládala, kromě různých technik, jenom zhluboka dýchat. Tak dobře. Tak pojď, přijímám, nechápu, nerozumím, důvěřuji.

Přesně jsem věděla, kdy miminku začalo bít srdíčko a přesně jsem věděla, kdy miminku bít srdíčko přestalo – jednou v noci mne to probudilo a rozplakala jsem se. Vyšetření na UTZ už bylo jenom potvrzení mých pocitů.

Lékařka mne podpořila, ať si dáme měsíc čas a uvidím, jestli se proces porodu rozjede. Sice trochu zbytečně zazněla věta, že v takto pokročilejším těhotenství, se to už nemusí přirozeně podařit, ale nechalo mne to klidnou.  

Věděla jsem, že potřebuji odletět z ČR, že se tu cítím příliš stísněně na to, aby mohl celý proces proběhnout hladce. Duše mne vedla.

A před odletem do Portugalska mi došlo, že mne kromě oceánu volá také Fatima. Další silné místo zázraků.

V prvních chvílích, po potvrzení, že miminku srdíčko nebije jsem se rozhodla, že udělám maximum, aby se porod rozjel co nejdříve. Náhoda – nenáhoda tomu chtěla, že mne porodní asistentka Natálka hned druhý den navedla na myšlenku, že je třeba celému procesu dát čas, aby vše mohlo uzrát a projít co nejhladčeji. Vyzkoušela jsem akupunkturu a homoeopatii na podporu, ale nakonec jsem vše odložila. Cítila jsem, že je třeba netlačit, neurychlovat, nekontrolovat, neovládat – nechat a důvěřovat. Co jsem ale potřebovala a na co neopomenula, na rituál rozloučení svůj osobní a pak i hluboký a léčivý s mým mužem.

Odletěli jsme do Portugalska, cítíla jsem v sobě pokoj a klid.

Naplánovali jsme si na pátek (asi týden od příletu) výlet do Fatimy. Večer před výletem jsme si pustili o Fatimě film (r.2020), abychom se na místo naladili.

Po shlédnutí filmu jsem byla hluboko v sobě, napojená na zázraky a něco se ve mně pohnulo.

Za pár hodin se rozjel porod. Vše probíhalo tak rychle a hladce, v takovém pokoji a důvěře a bezbolestně, že mi to přišlo jako malý zázrak. Celým procesem mne provázel mytologický příběh zářící bohyně Inanny a její temné sestry Ereshkigal. Vnímala jsem, že i když na chvíli sestoupíme do podsvětí, vždy máme potenciál pomoci z hůry. Každý takový silný proces setkání se smrtí je zároveň procesem znovuzrození a vede ještě k hlubšímu vstoupení do své vnitřní moudrosti. Pokud si dovolíme bolavým procesem projít v důvěře, v síle a vědomí, vždy - naprosto vždy! z něho vyjdeme silnější a moudřejší.

Miminko jsme pojmenovali František a místo cesty do Fatimy jsme vyrazili najít poslední místo jeho odpočinku. Ke svému odchodu si andílek vybral krásné místo. Zabalený v našem cestovatelském tričku, na útesech s výhledem na oceán a na jeho cestu mu svítí maják. Kousek na skále září bílý kostelík.

Fatimu jsme navštívili o den později. Byla jsem vnitřně prázdná, ale v tom nejlepším slova smyslu. Nebylo o co prosit, na srdci jsem měla jenom mnoho díků a nekonečnou vděčnost za zázraky, které se mi v životě dějí, léčí mne a proměňují. Celá rodinka jsme seděli v kostele ve Fatimě, byl téměř prázdný a naši, často nespokojení a otrávení puběrťáci, si nechali tiše vyprávět příběh fatimských dětí, kterým se 6 měsíců před 100 lety zjevovala Panna Marie.

Pokoj, klid a vnitřní mír, co víc si přát...

Katy Sacharí