Ohlédnutí za 2. ročníkem Celonárodní poutě za podporu přirozených porodů

Probouzím se v pátek ráno, den před poutí a pohledem z okna se dostávám do mírné beznaděje. To snad není možné, prší a jak! Uvědomuji si, že podobné pocity mám po přečtení, poslechu nebo zhlédnutí vyjádření některých z našich předních politiků či porodníků, na téma přirozených porodů a možností volby.

Musím věřit, věřit tomu, že příroda podpoří náš záměr, že to co dělám je s dobrým úmyslem a to se přece počítá. Uklidňuji se a slibuji si, že až mě příště zaplaví beznaděj po negativním výroku na téma přirozených porodů, budu si opakovat tuto větu: Příroda a vesmír podporují náš záměr. A žádný politik ani porodník na tom nemohou nic změnit.

V sobotu ráno už vše vypadá mnohem lépe. Jasně, že jsem to věděla, muselo to vyjít :o) Máme před sebou dlouhou cestu s vozíkem a velkým stromem, který musím vyzvednout v Kostelci, naložit, dobře přikurtovat a bez ztrát dopravit do Číhošti. Ale cítím podporu a celá cesta probíhá naprosto hladce. O půl dvanácté nás před cedulí Číhošti vítá krásný srnec (vnímám ho jako dobré znamení) a na místo přijíždím téměř ve stejnou chvíli jako můj muž a maminka, kteří na pouť vyrazili z Valašska.

Počasí nám přeje, neprší. Kolem poledne začínají přicházet první poutníci. Lenka Cingrošová (známá režisérka, která svými dokumenty a filmy, podporuje myšlenku přirozených porodů), porodní asistentka Magdalena Ezrová (nyní nově pracuje na částečný úvazek v Neratovicích), Petra Navanita Levá (pořádá zajímavé semináře, setkání pro ženy a půjčuje porodní bazénky), úžasná Milada Chalupová, která vede kruhové tance. Dále musím zmínit Martina Nemravu z projektu Jak jinak, Štěpána Valtra, který designuje porodnici nového věku, porodní asistentku Veroniku Hotovou, která nám přinesla zajímavé a pozitivní zprávy z porodnice v Teplicích, dulu, maminku 3 dětí a zpěvačku Šárku Kučerovou, Hanku Veselou, maminku 4 dětí, která pro děti připravila koutek s vyráběním, Hanu Kalvachovou, která vytvořila a dále rozšiřuje projekt Sametový porod – fotografie rodin s dětmi, které se narodily doma. Mohla bych jmenovat dál a dál, protože dorazili ženy a muži z různých koutů naší země, maminky jednoho až 6ti dětí, aktivistky a aktivisti a zejména mnoho úžasných spontánních a veselých dětí. Také se k nám ze začátku připojil a svým názorem přispěl jeden číhošťský rodák a při hledání místa pro strom nás podpořil místostarosta a velmi příjemný muž pan Čepek.

Ještě bych chtěla poděkovat všem těm, kteří celonárodní setkání podporovali, ale z nějakého důvodu se ho nemohli účastnit. Velmi vám děkuji za napsanou, řečenou nebo jinak projevenou podporu. Bylo to pro mě při přípravách velmi důležité a pevně věřím, že se ve středu ČR setkáme při některém z příštích ročníků. 

Při letošním ročníku poutě se nás setkalo víc než loni, ale na rozdíl od minulého ročníku se neúčastnila žádná zvířata (myslím, tím psi :o).

Velká červená plachta se velmi rychle zaplnila všemožnými dobrotami a tvořila střed kruhu, který jsme kolem ní vytvořili. Jakmile jsme našli tzv. Mluvící hůl, mohlo se začít ve sdílecím kruhu. Každý příchozí měl možnost sdílet svůj záměr, proč se na pouť do středu ČR vydal a čím, chce myšlenku setkání podpořit. Dozvěděli jsme se hodně zajímavých informací o projektu Jak jinak www.jakjinak.info, slyšeli jsme zajímavé porodní příběhy, dozvěděli jsme se informace o práci porodních asistentek a mnoho dalšího. 

Martin Nemrava nás také informoval o své zkušenosti se sázením stromu a rituály, který sázení provázely a apeloval na důležitost společně najít to správné místo, kam lípu zasadíme. V tom jsme si připadali omezení. Kolem geografického středu ČR už jsou vysázeny túje a další tři lipky, přesto jsme si dovolili za podpory bubnů spontánně najít nejvhodnější místo a pak se následně domluvit, zda to bude možné. Jedním pravidlem bylo, že se musíme na místě shodnout v naprosté většině. Bubnovali jsme, přecházeli po pozemku a po uplynutí daného času jsme zjistili, že jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna stála v místě, kde jsme v minulém roce zasadili naše společná přání, a druhá stála v levém rohu vyhrazeného pozemku. Začalo tedy vyjednávání. Zkoušeli jsme přenášet strom a vnímat, kde se mu bude více líbit. Stále více lidí, ale přecházelo na stranu skupiny, které chtěla zasadit strom na místo loňského sázení přání. Ale byla v nás nejistota, zda nám toto místo povolí zastupitelstvo (pokud vám to něco připomíná, nedivte se, vše má svůj smysl:). Sehnali jsme místostarostu, aby tedy rozhodl, zda to místo, které jsme zvolili je z jejich strany v pořádku. A místostarosta pan Čepek, přestože na začátku říkal, že bychom neměli sázet mimo vyznačenou kruhovou hranici, najednou stál, vnímal naši energii a radost a řekl: „Opravdu si netroufám, být tady ten, kdo rozhodne. Dělejte, jak uznáte za vhodné, já vás podpořím.“

Ještě chvíli jsme se ujišťovali, zda jsme vybrali správné místo, bubnovali jsme, až se strom nakonec definitivně přesunul, za nadšeného pokřiku všech zúčastněných, na své nové místo. V tu chvíli jsem dostala do ruky rýč a tím pádem i privilegium, zarýt do země jako první. Byla to pro mě velká čest. Pak se práce ujali muži a začali hloubit jámu. Na nás ženách bylo společně namalovat naši placentu.

Na tento rituál mě přivedla Lucie Suchá Groverová, lektorka a autorka knih Aby porod nebolel a Aby život nebolel. Když jsem ji před poutí žádala, aby mi pomohla vytvořit rituály, které budou provázet sázení stromu, chtěla jsem udělat oheň a na něm pálit vše, co už nechceme, aby se kolem porodů dělo. Lucie mi řekla: „Vše negativní jsme pálili už vloni, letos je potřeba podpořit to pozitivní. Namalujte si společnou placentu, kterou pod strom zasadíte.“ A tak se také stalo. Nakonec nebyla placenta jedna, ale každý kdo měl chuť, si na společný papír namaloval svoji placentu a společně jsme ji vložili na dno vyhloubené díry. Kája Sudková nám zaslala placentové kapsle od jejího doma narozeného synka Tobiáška a tím nám pomohla vytvořit další rituál - zasazených přání. Každý dostal jednu nebo více kapslí a vhozením kapsle do jámy, s ní vhodil i své přání, které pevně věříme, poroste a bude se zhmotňovat společně s rostoucí lípou. Pak už došlo na samotné sázení stromu, kterého se opět ujali muži a my ženy jsme kolem nich vytvořily kruh a zpívaly, chválily zemi, nebe, vodu, skály i samotnou lípu. Zpěvem a společným kruhovým tancem jsme se rozloučili, poděkovali a domluvili se, že za rok se u lípy opět setkáme a přineseme pamětní desku.

Většina účastníků se pomalu rozjížděla k domovům a část se ještě vydala k nedaleké Nezdínské studánce, načerpat výbornou léčivou vodu (nasbírat houby :) a ještě společně pobýt.

Myslím, že touto poutí jsem se opět naučila, více důvěřovat v záměry vesmíru. Lípa nám ukázala, že i přes naši obavu, může stát přesně tam, kde stát chce, stejně jako stále více žen v České Republice rodí, přesně tam, kde rodit chtějí. Věřím, že lípa podpoří záměr našeho setkání a že stále více odhodlaných žen a mužů přivede své děti na svět vědomě, v lásce a bez strachu. Zatím můžeme žít v jistotě, že nás podporuje příroda, matka země a vesmír a časem jistě zažijeme i tu státní podporu. Těším se na větu od politiků, či předních porodníků k ženám: „Opravdu si netroufáme, být tady ti, co rozhodují. Dělejte, jak uznáte za vhodné, a my vás podpoříme.“

S láskou a s velkým díky všem poutníkům

Kateřina Juřenčáková                                                                                                                                     www.zenaluna.cz

Fotografie z pouti naleznete na facebookové události: https://www.facebook.com/events/603303226434619/?fref=ts

Vyúčtování:

Při pouti se uskutečnila sbírka na zakoupený strom a potřebné věci k sázení v celkové ceně 850Kč.

Vybralo se celkem 1953 Kč.

Zůstatek bude použit na zhotovení pamětní desky a k podpoře lesní školky nebo chráněné dílny, která desku vyrobí. O dalších podrobnostech budu informovat na facebooku a na stránkách www.zenaluna.cz