Rok 2019 byl, pro mne i mnoho lidí kolem mne, těžký rok. Osobně jsem si několikrát sáhla až na dno. Ke konci roku jsem řekla v slzách mé mámě do telefonu: „Tohle je asi nejtěžší rok mého života“.

A to jsem si prošla různými náročnými životními situacemi, včetně zkušenosti s „nevyléčitelnou„ nemocí. Období, kdy jsem hledala cestu k vyléčení fyzického těla, také nebylo lehké, ale v té době jsem měla obrovskou psychickou sílu, cítila jsem vděčnost a radost ze života a to mne nesmírně posilovalo. Teď to bylo jiné. Teď bylo na fyzické, hmotné úrovni vše v pořádku, krutý boj se odehrával v mém vnitřním světě. Když jsem  přemýšlela, co lidem přát do nového roku, uvědomila jsem si, že fyzické zdraví není to nejdůležitější.

Vše začalo velmi pozvolna. Několik měsíců jsem měla pocit arytmie a nepříjemného tlukotu srdce. Jelikož naslouchám svému tělu, prakticky ihned jsem udělala různé změny a opatření, abych se nepřetěžovala. Co mne fyzická nemoc naučila dokonale, je schoplnost vnímat, kdy si mám na sebe dávat pozor. Tlaky na nějakou dobu ustoupily, změnila se nám rodinná konstelace a my jsme s rodinou odcestovali a vše se zdálo v pořádku.

Už ke konci našich cest mi začalo být stále častěji smutno. Po návratu podivuhodná tíha začala prostupovat celé moje tělo a obestoupila moje srdce a sevřela ho do bolavého krunýře. Z těla se postupně začala vytrácet radost a pozitivní pocity a nastoupila bolest tak silná, že mne kolikrát nedovolila vstát ráno z postele. Svíravá bolest kolem srdce mi nedovolovala prožívat pocity radosti, vděčnosti ani smysluplnosti. Nastalo období temna, jako by mne někdo přikryl těžkou dekou. Vnímala jsem rozumem, že se kolem mne děje život, že přichází mnoho požehnání, že všechno je v nejlepším pořádku, že se všechno daří, že mám vše co potřebuji, ale nedokázala jsem se z toho radovat. Pokud chcete člověka zbavit rozumu, odeberte mu z těla radost.

Veškeré moje nástroje a metody mi pomohly jen na chvíli. Dokázala jsem pomáhat druhým, podporovat je, dělat svoji práci, věnovat se dětem, ale sama sobě jsem pomoci nedokázala, nebo alespoň ne na dostatečně dlouho.

Pochopila jsem, že budu muset požádat o pomoc. Přes rok jsem byla v péči tolika terapeutů, jako možná za celý život ne. Bylo to pro mne nové. Já jsem přece ta, která si umí pomoci sama. To jsem přece tak ráda hlásala: nebuďte závislí na druhých, hledejte, jak si pomoci sami. Ano, určitě není dobré být zavislí na druhých a čekat, že nás někdo uzdraví nebo zachrání. Ale požádat si o pomoc, když nám dojdou nástroje a síly, je velmi důležité. Lidskost je právě o pomoci a podpoře jeden druhému. Kupodivu jsem velmi brzy zjistlila, že někteří terapeuti jsou na tom zdravotně i psychicky ještě hůř než já. A začalo mi docházet, že máme jako společnost co dočinění s transformačními roky, které nenechají kámen na kameni.

Začala se mi otevírat všechna možná témata od raného dětství až po součastnost. Nesmírně mi pomáhalo sdílet svoji bolest a dostávat podporu, ujištění, povzbuzení. Za celou dobu mi nikdo neřekl: na co si to holka hraješ, jsi jen pěkně rozmazlená, máš všechno a ještě si stěžuješ. Nikdo nesnížil moji zkušenost a bolest. Dostalo se mi tolik soucitu a pochopení a já si uvědomila, kolik mám kolem sebe podporujících a úžasných lidí.

Největší díky patří mému muži, který trpělivě krok za krokem kráčel se mnou celým rokem s takovou silou, stabilitou a jistotou, že jsem tomu kolikrát nerozuměla. Pochopila jsem do poslední buňky, co je myšleno tím, že muž má být nádoba, tvar, pevnost, hranice a žena její výplň. Jenže výplň se měnila každým dnem. Jednou byla horká, vřela, bublala, jindy ledová jako led, byla tichá a bez pohybu, stojatá voda bez života, prostě tekutina ve všech možných podobách. Nebyla jsem si ničím jistá...vztahem, prací, životní cestou. Ale on stál, držel, pevný jako dub, neochvějný ve svém přesvědčení, že jeho rozhodnutí být se mou platí a tak to je a bude. Pro mne tato jistota byla lékem, kotvou na rozbouřeném moři, přístavem k zastavení a odpočinku a jak se rok ubíral dál, stále jsem víc a víc vnímala, že být spolu je to, co mne vyživuje, dobíjí a dává mi smysl. Kdybych neměla po svém boku právě takového muže, už asi dnes píši jiný příběh. A že těch rozpadů a krizí vztahů bylo přes rok tolik, že to až chvílemi bralo dech.

Připadala jsem si jako malé dítě, které vysype košík svých hraček a pomalu je třídí a přebírá a vrací jen ty, které ještě potřebuje. Nakonec to, co jsem opustila, byly zejména staré mentální vzorce a nefunkční přesvědčení.

Také jsem si uvědomila vděčnost sobě a duchu svatému, který mne před těmi x lety osvítil, abych přinesla do našeho vztahu téma vědomé sexuality. Protože nemít tento nástroj pevně ukotvený v našem vztahu, pokud by to nefungovalo i na této rovině, bylo by to všechno o mnohem složitější. Vědomá sexualita, práce s životní energií a změněnými stavy vědomí, tantrické meditace bylo to, co mi pomáhalo zažívat tělo pozitivně a v radosti. A i když to netravalo víc než pár hodin, každá chvíle, kdy mi bylo v těle dobře, mi dávala naději na lepší časy. Ještě víc jsem pochopila průsvitnost, hravost a posvátnost sexuální energie. Sexualita je krystalicky nevinná, čistá síla v nás, která nás aktivuje k tvoření čehokoliv, co je právě potřeba. Záleží na tom, jak na tuto sílu nahlížíme. Zda ji ozáříme světlem nebo zabalíme to temného kabátku. Ona odraží jen naše záměry, tak jako to umí vše krystalicky čisté.

Další a nebo spíš ten primární z nástrojů, bez kterého bych si to nedokázala představit, byly modlitby. Kolikrát jsem ležela na zemi, bez energie a v bolesti a pokud to šlo (někdy nešlo se ani modlit) tak jsem se stále dokola modlila k Božímu milosrdenství. Ježísi Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou, nad mou rodinou a nad celým světem. S touto modlitbou jsem se ráno probouzela a večer usínala, opakovala ji stále dokola, když mi docházely síly a díky ní jsem nepřestala důvěřovat, že to celé má smysl. Uvědomovala jsem si, že modlitba většinou nepřináší okamžitou úlevu těla, ale vnímala jsem, že pracuje v energetických obalech mé bytosti a v můj prospěch v takových úrovních, které nejsem schopná ani nahlédnout.

Když jsme ve tmě nevidíme na druhou stranu, nevidíme konec, máme pocit, že to nikdy neskončí. Bolest srdce a neradost mi drásaly nervy. Přesto jsem dokázala jít dál a hledat cesty, jak tím projít s co nejmenšími šrámy na těle i duši. Byly chvíle, kdy jsem velmi silně cítila, že přes to všechno co prožívám, je tato zkouška velmi milosrdná.

Dalším velkým zdrojem sil byly poutě, které jsem absolvovala: na Makovou a Svatou Horu, zejména ta do Garabandalu, do Dechtic, na Turzovku. Léto mi bylo velkou výživou a pomohlo mi se dostat z nejhoršího. Na podzim, přestože se bolest vrátila, jsem už viděla světlo na konci tunelu. Ale měla jsem padnout až na dno.

Někdy během podzimu, jsem se přestala na bolest v hrudníku dívat jako na něco, čeho se potřebuji zbavit. Začala jsem ji vnímat jako něco, co potřebuji přijmout a transformovat. Jenom tomu dát jinou podobu, nadhled, ale skutečně se mi to podařilo až o pár měsíců později. Hodně mi v tomto období pomáhala kniha a učení Genové klíče. Neustále jsem v nich nacházela ujištění, že celý proces je v pořádku přesně tak, jak je. Silně jsem si uvědomovala, jak jsou naše stíny potřebné k našemu růstu. Stíny, hříchy, temnota, démoni je jedno jak to pojmenujeme, jsou stavebním kamenem našeho vyššího já. Po každé konfrontaci se stínovou rovinou sebe samých se stáváme lidštějšími bytostmi, s větší schopností lásky, laskavosti, soucitu a milosrdenství. Mám nesmírnou úctu ke každé lidské bytosti za to, co tady dokážeme. Že přes všechnu bolest a tíhu jsme schopni se zase zvednout a zkusit jít pár kroků dál. Nepřestává mne fascinovat lidská houževnatost a touha putovat do samého konce, k samotnému zdroji, k lásce.

Na pouti do Garabandalu jsem při jedné silné meditaci dostala zprávu, že léčení přijde na mé narozeniny. Těšila jsem se, jak to bude probíhat. Ale vše bylo těžší než jsem si myslela. Na moje narozeniny přišly zdravotní potíže. Cítila jsem se v tu chvíli naprosto vyčerpaná. Přišly bolesti a pocity, že ničemu nerozumím. Byla jsem těsně před zhroucením. V meditaci ke mně přišla jasná zpráva, že se jedná o proces zrození sebe sama, o přechod na novou vibraci. V jiných stavech vědomí je vše jasné, ale v běžné realitě jsem byla vyčerpaná, bolavá a v jednom emočním kole. Velká únava a vír emocí mne vyčerpával až k pláči. Připadala jsem si v celém procesu naprosto sama. Nebyl nikdo, kdo by dokázal pochopit, co prožívám. Vstoupila mi do těla obrovská agresivita, připadala jsem si jako bohyně Kálí, která nemilosrdně odsekává všechno, co už neslouží a vylije dítě i s vaničkou. Naštěstí tento emoční uragan zastavil můj muž, který zrušil veškeré své aktivity a dva dny mne opečovával v náručí, vytvořil plán, jak to teď celé pojmeme a do chaotické situace vnesl jasnost a rozhodnutí.

Odevzdej se a důvěřuj. Stále dokola mi přicházela tato zpráva. Odevzdej se a důvěřuj. Tak dobře, vzdávám se......Pamatuji si moment, když jsem uviděla, že celé moje tělo je prostoupeno světlem a není v něm místo pro temnotu. Pokud dokážu absorbovat tak velké množství světla, proč mám v sobě tolik temnoty? Popadl mne pocit velké nespravedlnosti a rozhořčení. Křičela jsem na Boha a Ježíse, že jsou lháři prolhaní. Že jejich sliby klepej a bude ti otevřeno, pros a bude ti dáno, je prachsprostá lež. Viděla jsem se, jak ležím v beznaději před branou královstí nebeského a v tom největším zmatku a vzteku se najednou....dveře otevřely.....a princ, v podobě mého muže, mne vášnivě políbil.......a jak je to v pohádkách vždy dokonale ztvárněno, ucítila jsem, že zakletá princezna se začíná probouzet....

Pocity radosti, uvolnění a vděčnosti se najednou začaly objevovat jako záchvěvy naděje. Skoro jsem přestala dýchat, když jsem si je uvědomila v těle. Několikrát za tento rok jsem si říkala, ať to období bez radosti trvá tak dlouho, abych si pak do smrti vážila toho, když budu radost zase cítit. A najednou byla tady, zase v těle, ten hřejivý, božský pocit. Skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že to není jen sen.

Neznamená to, že se bolest úplně vytratila, ale díky podpoře a vhledům svých i druhých jsem pochopila, jak s ní pracovat. Přestala jsem ji odmítat a naopak, když se objeví, nechávám ji v sobě vyrůst, rozšířit do všech stran a ona přestává bolet a stává se z ní velká tvořivá, vášnivá, kreativní energie. Už ji nenazývám bolestí, ale vášní a dobrodružstvím (díky Petře :).

Proč to sdílím? Protože jsme všichni na jedné lodi. Protože mne samotné velmi pomáhalo, když jsem zjistila, že prakticky všichni terapeuti a průvodci si se sebou v určitých fázích života nedokáží sami poradit. Že jsou chvíle, kdy prostě je náš jediný úkol situaci přijmout a důvěřovat, i když tomu vůbec nerozumíme. Pamatuji si, jak mi pomáhalo slyšet cokoliv, co dávalo celé situaci smysl. Když jsem to, co jsem prožívala, mohla pojmenovat třeba krizí středního věku nebo psychospirituální krizí. Když jsem celému tomu zmatku a bolesti mohla dát jméno. Pamatuji si, jak mne rozplakal článek o Lazarovi a jeho příběhu vzkříšení, který byl přirovnán ke krizi středního věku. Jak v tomto období musíme zemřít, abychom mohli být zase vzkříšeni. Že Ježíš mohl přijít dřív, ale nechal Lazara dojít až na úplný konec a o to bylo milordenství a zázrak větší.

Jsme v období, kdy se tyto zmatky mohou dít mnoha lidem kolem nás. Prosím věřme, že v tom nejsme sami. Mluvme, sdílejme, komunikujme. Nenechávejme si bolest jen pro sebe, protože je to na zešílení. Mějme kolem sebe lidi, kterým můžeme říci i ty nejintimnější podrobnosti a nebojme se o nich mluvit, tabu je jen iluze, které jsme uvěřili.

Kolikrát jsem samu sebe schazovala a říkala si: chce to jen malý dvůr a velký bič....ale tohle už jsou staré vzorce chování. Bolest přehlušit činností, ano, tak se to možná dělá a dělalo. Náš úkol je ale nový, jiný a právě proto je tak těžké ho uchopit, protože s tím nemáme zkušenost.

My máme nyní dělat opak. Místo další a další aktivity se máme zastavit a s tou bolestí, nepohodlím v těle prostě být, komunikovat s ní, nasytit ji, dokud nepochopíme její poselství.

Moje bolest nese v sobě desítky poselství a já je postupně integruji. To, že to na nějaké úrovni promění můj život, je jistota. Ať bude změna viditelná nebo ne, je jistá. A věřím, že to celé má smysl i proto, abych mohla být lepší průvodkyní dalším lidem, kteří se na mne obrací a důvěřují mi, že je doprovodím na části jejich cesty.

Celému roku a zkušenosti jsem tolik vděčná. Díky tomu, jak jsem se cítila, jsem začala studovat čínskou medicínu, vyzkoušela možnosti, které jsem dřív třeba i odsuzovala, poznala jsem spoustu skvělých lidí, mnoho nahlédla a pochopila.

Ale pohádka nekončí.... Nic není trvalé, vše se neustále proměňuje a můj záměr je cítit radost a štěstí a nacházet rovnováhu ve všem co dělám i ve svém těle. Těším se, co mi přinese další rok, ať to bude cokoliv, protože to bude rozhodně dobrodružství.

Co mi pomohlo a na čem má smysl pracovat v období, kdy je nám dobře. Co pomáhá v krizi a těžkých chvílích:

• modlitba a důvěra ve vyšší vedení, ve smysluplnost naší cesty k bezpodmínečné lásce

• poutě, čas pro sebe, zastavení, ztišení mysli, přestat být za každou cenu aktivní, delegovat běžné věci mezi své blízké

• mít kolem sebe podporující komunitu. V čase, kdy je nám dobře věnujme energii tvoření podporující komunity a vztahům, nesmírně se nám to pak vrátí v těžkých chvílích. Obklopujme se lidmi, se kterými můžeme vše sdílet, kde máme jistotu bezpečí a přijetí nás, takoví jací jsme. Nevěnujme energii vztahům, kde je jen přetvářka, závist a pomluva.

• budovat skutečně intiminí a hluboký partnerský vztah. V čase, kdy je nám dobře a máme sílu, dělejme maximum pro prohloubení partnerského vztahu a nastolení skutečné intimity a hloubky ve vztahu. V těžkých chvílích, díky tomu, najdeme po svém boku velkou oporu a zázemí. Jinak se v krizi dočkáme, ke všemu, ještě i krachu vztahu.

• nechejme si pomoci od ostatních, nechejme se provést složitou situací za účasti dalších podporujících osob. Tím se učíme a rosteme, navzájem se podporujeme a pomáháme si.

• využijme svoji temnotu a stíny k růstu, pracujme se svými démony, neodmítejme je, ale nechejme si od nich vyprávět, co se skrývá za jejich maskou, jak je můžeme opečovat a prostoupit světlem. Nemějme obavu ze svých stínů, ale posviťme si na ně, jsou součástí a základem našeho růstu.

• v čase, kdy je nám dobře a máme sílu, hledejme funkční nástroje, jak vnímat své tělo, pocity, vyšší vedení a jak sestupovat do jiných stavů vědomí. Velmi nám to pomůže zahlédnout v čase temnoty světlo na konci tunelu.

Dobrodružná pouť pokračuje, pojďme si ji užít ve všech jejích podobách.

S Láskou

Kateřina Sacharí

www.zenaluna.cz

www.prirozenaantikocepce.cz

Poděkování terapeutům a průvodcům:

Alitě za vhled z hvězd.

Paní Pospíšilové za mnohohodinové soucitné opečování témat, ke kterým bych se sama nedostala.

Paní Musílkové za povzbuzení.

Mým učitelům panu Řešátkovi za diagnozu a terapii a 

Josefovi Vrbovi za skvělou energetickou masáž, která mi nesmírně pomohla. Plánuji v tomto roce s Josefem workshop, protože bych tuto energetickou masáž ráda zprostředkovala dalším lidem.

Kartářce na festivalu Ezotera (nikdy jsem si nemyslela, že půjdu ke kartářce :) za trefné vhledy. 

Petrovi Hrdinovi za důležité vhledy a energetickou masáž, díky které jsem pochopila, jak s bolestí pracovat. Petrovu práci bych ráda v tomto roce podpořila a pomohla šířit dál, protože mi přinesla konečnou úlevu.

Mému muži Pavlovi, se kterým plánujeme v létě pouť do Garabandalu na podporu partnerství a rodiny pro nás i vás všechny, kdo se k nám budete chtít přidat. 

Děkuji mé rodině, mým kamarádkám – živlovým sestřičkám a všem, kteří mne s trpělivostí vyslechli a podpořili. Děkuji za trpělivost a podporu.