Klientka mi psala, že by se chtěla účastnit víkendu na Žítkové s tématem Jak růst na svých stínech. Zrovna se uvolnilo jedno místo, tak jsem jí ho nabídla. Ona mi ale potřebovala vyjádřit, že má z této práce velký respekt.
Tolik tomu rozumím. Práce se stínem, démonem, vnitřní temnotou může být pro mnoho lidí děsivá. Máme místa a témata ve svých životech zamčená na tisíc zámků a nechceme je otevírat, protože z toho máme minimálně respekt někdy až panickou hrůzu.
Sama jsem hledala cestu, jak se dostat ke stínům, aby to zároveň nemuselo být přes utrpení.
Velmi mne těší, když mi klientky sdílí, že chodí na mé kruhy či semináře proto, že se se mnou cítí v bezpečí. Moje léčivé esence jsou laskavost a něha a pokud jsem je někdy plně nevyužila, je to jen proto, že se to stále učím. Dost bylo dramat. A přestože si ještě dramata v životě dopřáváme, někdy je potřebujeme a někdy máme pocit, že to bez nich dokonce ani nejde, moje přesvědčení je, že nastala doba, kdy už to možné je, alespoň pro některé, kdo jsou připraveni, této cestě otevřeni.
Milost, laskavost, něha, jsou pro mne cesty, které pomáhají projít temnotou. Už to nemusíme odmakat, je třeba uvěřit v obraz, který je za tím vším. V obraz dokonalosti lásky.
Před časem jsem prošla nádherným rituálem vnitřní svatby, pod vedením Danai Colledge Neznala jsem ji, jen jsem věděla, že tento víkend tam mám být. Když jsem Danai uviděla, moje srdce zaplesalo... jsem doma.... u maminky. Věděla jsem, že jsem naprosto správně. A moje cesta se tady potvrdila.
Jemnost a něha mají takovou sílu, že přepisují naše DNA a prosvicují temnotu.
Od mala jsem měla sklon prozkoumávat temnotu. Žila jsem vedle kostelíka zasvěceného sv. Michaelu Archandělu a vždy mne zajímalo, kdo je ten drak-démon-ďábel ležící pod jeho kopím. Přitahovaly mne příběhy mučedníků, temná historie naší planety. Pochopit....pochopit....proč....
Moje plicní onemocnění bylo ve spojitosti se smrtí v koncentračním táboře.....o těch se mi ostatně také zdálo už od raného dětství.
Jak projít bahnem a přesto se od něj neumazat? Je možné projít temnotou a zůstat ve světle?
Cesta vede za temnotu, za první zranění, za první, kdo chcete to může také nazvat - hřích. Cesta vede na prvopočátek dokonalé harmonie a lásky. Tam odkud jsme vzešli, tam můžeme čerpat, inspirovat se, vidět dramata s nadhledem a přitom ve velkém soucitu. To je místo, na které se máme ladit. Tam můžeme brát sílu. Záměrně píšu slovo tam, ale ve skutečnosti toto místo máme v těle. Je to prapůvodní záznam, jiskra, diamant našeho stvoření, dokonalá láska. Máme ji v sobě všichni, není možné bez ní žít na planetě Zemi. Máme ji v sobě i ve chvíli, kdy jsme v temnotě. Pokud se ladíme na tuto esence, uvidíme ji ve všech bez výjimky a pokud ji v sobě probudíme, máme tu sílu ji probouzet i v ostatních. Znovu a znovu se ladit na tuto krystalickou esenci v nás je cestou jemnosti do nejsilnější moci, kterou máme k dispozici. K moci lásky, k moci něhy, k moci laskavosti, k moci soucitu. Není bytost na planetě, která by v sobě tento přístup neměla. Naším úkolem je, se k ní dostat. To je to království nebeské do kterého putujeme. Ale ta cesta už není cesta dřiny, můžeme zvolit cestu novou, jemnou, cestu milosti, kdy se rovnou ladíme na nejvyšší potenciál našeho bytí. Dnes a denně. A pokud nás dramata ještě stahují, pokud nás bolesti obalují, pokud padáme na zem, tak je to naprosto v pořádku. Jen se po nás znovu a znovu chce pozvednout, alespoň zrak, pokud se nemůžeme pozvednou celí, a zaměřit pozornost do místa odkud jsme vzešli. Tam znovu načerpáme sílu jít směrem, kterým jít máme. Je to jako cesta za hvězdou. Tato brána je otevřená, tento portál otevřela mimo jiné i sv. Faustýna, která světu zprostředkovala obraz Božího milosrdenství a tím odemkla potenciál, který se od té doby ve velkém množství vylévá na naši planetu. Jsme v nové době, už na ni nečekáme. Jediné, co se čeká teď od nás je, se této milosti otevřít. A to nějakou dobu trvá. Chce to totiž hlubokou aktivaci naší víry v dobro, bezpodmínečně uvěřit v dobro. V dobro v nás i v ostatních. Chce se od nás tak moc?
Ano chce....protože přes závoj, skrze který vidíme, to není jednoduché.

Přesto se o to znovu a znovu můžeme pokoušet...

S láskou a něhou

Katy Sacharí