4. pouť za přirozené porody na Číhošťi - když poch(r)od bolí

V Davli na starém mostu přes Vltavu naposledy zamávám svému muži a vydávám se na tří a půl denní pěší pouť za přirozené porody do geografického středu České Republiky, malé vesnice Číhošť. Přestože, se pouť ve středu ČR uskuteční již po 4., pešky na Číhošť putuji prvně. Vím, že mám před sebou více než 100 km putování, na zádech těžký batoh a v břiše šimrání z neznámé cesty.

Naštěstí mě provází na září až neobvykle slunné a teplé počasí a já se těším, co vše mne na mojí cestě potká. Na putování jsem zvyklá, i když tak dlouhou cestu s plnou výbavou, jsem ještě neabsolvovala. Vysílám myšlenku, že pokud by moje pouť mohla pomoci něco změnit v otázce přirozených porodů, něco očistit, ať se tak stane. Mám obavu, že jsem touto, možná neuváženou myšlenkou, vzala na sebe tíhu všech žen, které se vydaly na cestu za přirozeným porodem a musí, zejména v České Republice, překonat mnoho a mnoho překážek. Protože již brzy po té, co jsem tuto myšlenku vyslala, jsem začala pociťovat velkou tíži v nohou. Musela jsem změnit obuv, častěji odpočívat, ale bolest nohou a pocit velké tíže, jsem měla stále větší. Putovala jsem nádhernou krajinou, brodila potůčky, procházela lesy, louky, městečka. Na první den jsem měla naplánováno ujít 35km a přestože jsem na dlouho nezastavovala, stále více mi bylo jasné, že ujít to, co jsem si naplánovala, bude náročnější, než jsem myslela. Kolem čtvrté hodiny už bolest v nohou a únava dosahovaly neúnosné míry. Byla jsem vyčerpaná a při tom jsem před sebou měla ještě velkou část cesty. Snažila jsem se s bolestí pracovat, prodýchávat, dělala jsem si přestávky, ale přesto mi bylo skoro do pláče. Nakonec jsem asi o půl deváté večer doputovala na místo, kde se dal postavit stan, dala jsem si česnekovou polévku, sprchu a šla spát.

První den putování mi připomněl bolest všech žen, které jsou při porodu tlačeny časem a okolnostmi k co nejrychlejšímu porodu, k porodu v „termínu“. Že ženám není umožněno počkat na ten správný čas porodu, že jsou stresovány z toho, že pokud neporodí do toho a toho data, stane se něco nepříjemného, či ohrozí své dítě na životě. Ale také jsem si uvědomila, že ženy, které nemají podporu, dostatek informací či vlastní silné vnitřní přesvědčení, v podstatě nemají mnoho šancí se tomuto nátlaku ubránit. Vzpomněla jsem na všechny ženy, které si mohou připadat, že „selhaly“ nebo ty, které mají pocit, že by bez zásahů prostě včas a bezpečně neporodily.

Druhý den putování se nesl opět na vlně zářícího slunce, teplého počasí a krásného putování v přírodě i přes městečka. Probudila jsem se plná energie vstříc novým dobrodružstvím, ale únava a bolest přišla ještě rychleji, než předchozí den. Tento den, jsem měla v Bělokozech u Sázavy vyzvednout Annu, další poutníci. Zastávka u Anny doma byla velmi osvěžující. Daly jsme si společný domácí výborný zdravý oběd, usušila jsem si mokrý spacák i stan a vyrazily jsme spolu na cestu krásnou krajinou okolo Sázavy. Annu jsem upozornila, že díky velké bolesti v nohou, nevím, jestli budu schopná ten den doputovat. Ale Anička si obavu nedělala, evidentně byla na putování tak natěšená, že představa, že pojedeme vlakem, jí připadala nemyslitelná. Přestože jsem několikrát za cestu pouť vzdávala a hledala vlakové nádraží, Anička vždy zavelela, že to zvládneme, dodala mi další z mnoha svačinek a šlo se dál. Tento den, jsme díky mým bolavým nohám neušly celou trasu, zůstalo nám 7 km, které jsem už prostě nedala. Ale ušly jsme úctyhodnou vzdálenost, našly vhodné místo na spaní, postavily stan a dlouho do noci si povídaly. 

Tento druhý den putování jsem myslela na všechny ženy, které na své pouti těhotenstvím a porodem nenašly spřízněnou duši, podporu, která by je doprovázela a povzbuzovala. Uvědomila jsem si, že přestože já sama jsem u porodu podporu jiné ženy nepotřebovala, bylo mi najednou jasné, že je mnoho žen, které bez láskyplné podpory cestu těhotenstvím a porodem zvládnou jen stěží. Možnost mít někoho, kdo nás podpoří a pomůže v bolesti, je k tomu, abychom došly cíle, velmi důležitá. Tento den jsem nesla bolest všech žen, které díky nepodpoře vzdaly své přání rodit dle svých představ.

Třetí den putování jsme trochu urychlily. Smály jsme se, že je potřeba dát trochu oxytocinu, protože jsme ztrátu z předchozího dne musely dohnat a to šlo jedině tím, že jsme popojet 7 km vlakem. Nastoupily jsme do vlaku, ve kterém jela třetí poutnice - Edita. Edita byla pro nás další dávka podpory. Další porodní asistentka :) Připravená na den a půl putování, s malým baťůžkem, v květovaných šatičkách a klobouku, vypadala jako víla z pohádky. Daly jsme si společně snídani a vydaly se na třetí celodenní pouť. Bolest v nohou byla opět chvílemi nesnesitelná. Holky, porodní asistentky, jak jsem jim říkala, mi u studánky dokonce nohy masírovaly, což byl úžasný zážitek, dovolit si nechat se takto opečovávat. Editka nás posilovala svou energií i raw domácími kuličkami. Ke konci dne nás pak nutila do rychlejšího tempa, protože v žádném případě neměla chuť spát ve stanu. Tu noc jsme totiž měly zarezervovaný pokoj na hotelu v Ledči nad Sázavou. A i když jsme doputovaly až za tmy, zvládly jsme celou trasu na tento den, hodně si povídaly, smály se, kochaly se, filozofovaly a bylo to úžasné. Večer, když jsem po dobré večeři a horké sprše usínala na hotelovém pokoji, myslela jsem na všechny ženy, které porod bolel tak, že raději přistoupily na císařský řez. Že už byly tak unavené, vyčerpané a bolavé, že pro ně oxytocin a epidurál byl jedinou možností. Sama jsem totiž během pouti toužila po všech možných úlevách od bolesti, včetně toho, že to celé vzdám a pojedu vlakem. Tento zážitek zase o něco zvětšil moji empatii a pochopení žen, které si zvolily cestu úlevy od bolesti. Sama jsem měla porody rychlé a v podstatě bezbolestné. Ale na pouti jsem zažila pocit naprostého vyčerpání, pocitu, že už opravdu dál nemůžu a uvědomila jsem si, jak těžce se pracuje s bolestí, přestože znám mnoho technik a způsobů jak s bolestí pracovat. Nemít velkou podporu a asi i moji schopnost zkoušet hranice svého těla, určitě to vzdám.

Ráno jsme se probudily, sluníčko opět svítilo a nás čekalo posledních 7 km. Na Číhošť jsme doputovaly před 11. hodinou dopoledne. Byla to opravdu euforie. Daly jsme si svačinu, povídaly si o zážitcích z cesty a bylo nám krásně. Nohy mne na Číhošti v podstatě bolet přestaly, připadala jsem si lehce a šťastně, plná lásky a endorfinů, opravdu jako po porodu.  A to nejlepší mně teprve čekalo.

Po dvanácté hodině začali přijíždět další účastníci pouti. Přijela má rodina, přátelé, ženy, muži, děti, pejskové. Přijeli všichni ti, kteří se rozhodli podpořit pouť za přirozené porody na Číhošti svým zpěvem, tancem, meditací, hrou, tvorbou, kreativitou, technickým zázemím. Začali jsme, jako každý rok, sdílecím kruhem, ve kterém měl každý možnost říct pár slov o sobě, svém záměru, zkušenostech atd. Sdílení byla silná, smutná, veselá i povzbudivá. Vždy mě naplní respekt z toho, jak jsme každý jiný a přesto máme tolik společného. Měla jsem v kruhu potřebu připomenout, že setkání na Číhošti není jen pro ženy( muže, páry, rodiny ), kteří rodili doma či přirozeně, ale pro všechny ty, kteří věří, že přirozený porod je důležitou součástí našich životů, ať už jsou jejich porodní zkušenosti jakékoliv.

Po sdílecím kruhu následovala hudební meditace Venuše (www.sunvenus.cz) a Pavla. Měla jsem trochu obavu, že hru na tibetské mísy přes křik dětí ani neuslyšíme. Ale stal se malý zázrak. Ve chvíli kdy Pavel rozezněl zvuk Tibetských mís a zvonečků, rozhostilo se požehnaného ticho. Lidé leželi, odpočívali a naslouchali. Bylo to opravdu nádherné až posvátné. Po meditaci následovalo pěvecké a hudební vystoupení Blanky Fryč Fuksové s tanečnicí, která v bříšku nosí trojčátka. Blanka nás opravdu zvedla na nohy a její pěvecké umění mi udělalo husí kůži na celém těle. Celou pouť bylo možné nechat se ozdobit Henou od Markéty Prchalové (www.arte-mis.cz, www.za3dny.cz) a opravdu to využili skoro všichni. Pro mne nejsilnější zážitek, byl medicínský kruh s Monikou Michaelovou (www.indigenousnature.cz). Monika prodávala na pouti své pírkové náušnice a připravila pro nás léčivý kruh. Vnímala jsem tu sílu žen kolem sebe, emoce, aha momenty, které nastaly. V srdci jsem pocítila nekonečnou lásku, klid a pokoj, že vše co dělám, má svůj smysl. Zatoužila jsem jen být, nic nemuset, nikam se nehnat, prostě být. Pocítila jsem velkou lásku ke svém muži a touhu ho obejmout a on v tu chvíli ke mně přišel a obejmul mne. V kruhu jsme tvořily svá přání, svůj život, zapomínaly na to staré a nefunkční a nakonec se propojily, obejmuly, zazpívaly si, zasmály se, políbily se a bylo nám krásně :)

Na pouť v letošním roce zavítala i Lucka Sedláčková Půlpánová, se svou krásnou rodinou. Lucka je neslyšící fotografka, nafotila nám krásné fotky a připravila program s názvem Cyklus dělohy. Naprosto úžasně - pohybem a znakovým jazykem ztvárnila cyklus od ovulace až po porod. Bylo to opravdu krásné představení. Po Lucce nám na Číhošti zahrálo divadlo Nástřih, jejich porodní příběh, při kterém herci zapojovali i nás diváky. Mohli jsme si, hravou formou, zkusit ustát nátlak rodiny, společnosti i lékařů a prosadit ten „svůj“ porod a bylo to bezesporu vtipné a léčivé. Po představení následovala besídka Ivy - Nástřihu Hráze, která rozesmála nejen dospělé, ale i děti, které se nečekaně smíchy doslova popadaly za bříška :). Začalo se stmívat, sluníčko zapadalo za obzor, lidé odjížděli a nezbylo než se rozloučit a to naprosto dokonalým představením, tancem Ženy - Ohně v podání Venuše (www.sunvenus.cz). Poslední potlesk, poděkování, rozloučení a cesta domů.

Musím říci, že letošní pouť byla naprosto výborná. V minulých letech jsme odvedli spoustu práce, rituálů, zasadili jsme lípu, přinesli lípě pamětní desku i kámen a letos jsem si přála už jen slavit a radovat se z úspěchů, které pomalu, možná nenápadně, ale velmi jistě prorůstají společností. Už jen to, že se nás setkalo okolo 100 na Číhošti a naprostá většina žen, které přišly, rodily doma. Což bylo před pár lety nemyslitelné. Také to, že se na nás přišel podívat místní místostarosta a přišel bos :) Poutě se účastnila i Petra Sovová, která se již více než 17 let snaží měnit podmínky českého porodnictví, Soňa Kolmanová, která napsala knihu Znovuzrozená, Ilona Wochnerová, která pořádá Putovní výstavu: Cesta mateřstvím… a dalších mnoho úžasných žen a mužů, kteří každý svým individuálním příběhem mění naši společnost.

Věřím, že i v příštím roce nás obec Číhošť podpoří a budeme se moci setkat již po páté v geografickém středu ČR a to v sobotu s krásným datem 9.9.2017. Už teď přijměte pozvání a pokud se chcete zapojit do organizace, či chcete v příštím roce na Číhošť putovat, určitě mě kontaktujte, mé webové stránky jsou www.zenaluna.cz

Děkuji všem, kteří se v letošním roce zapojili do příprav poutě. Pokud chcete více informací, vidět fotky, připojte se na facebooku do skupiny Celonárodní pouť za přirozené porody.

Pro mne samotnou byla letošní pěší pouť i sobotní setkání na Číhošti velmi důležitou zkušeností. Prošla jsem dalším životním poch(r)odem, budu zase o něco empatičtější a chápavější k životním zkušenost a příběhům druhých.

S láskou a za stálou podporu přirozených porodů

Kateřina Juřenčáková

www.zenaluna.cz

www.prirozenaantikoncepce.cz