Asi nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme se na sebe s mým mužem podívali a pochopili, že se možná plní náš dlouholetý sen. Cestovat delší dobu než 14 dnů o prázdninách bylo sice naše přání už dlouho, ale jeho naplnění jsme odkládali až do daleké budoucnosti. Děti na základce, Pavel v klasickém zaměstnání – to nebyla ideální kombinace pro delší cestování. Čas ale uzrál a Pavel se po 11 letech v korporátu rozhodl změnit práci a vyžádal si ten tolik potřebný a cenný čas, než nastoupí na nové místo…

Pro mě to bylo jako blesk z čistého nebe. Byl konec června a my jsme se ze dne na den rozhodli, že v září vyrazíme. Nevěděli jsme kam ani jak. Ale byli jsme si jisti, že chceme cestovat až do konce roku a s celou rodinou.

Když se vesmír spojí…

Na léto už jsme měli dohodnuto půjčení staršího obytňáku od kamaráda. Měla to být naše druhá zkušenost s tímto způsobem cestování. A opět nás to tak nadchlo, že jsme kamarádovi ještě cestou psali, jestli nám toho stařečka (obytňák měl téměř 30 let) nechce prodat. Jaké pro nás bylo překvapení, když s tím souhlasil. Prostě když se plní sen, celý vesmír se spojí k jeho uskutečnění. Na cesty jsme vyrazili první školní den v září – děti se ve škole jen rozloučily. Nejmladšímu synovi jsme zařídili odklad, prostřední syn šel právě do šesté a nejstarší dcera do osmé třídy. Ve škole jsme se dohodli na individuálních plánech. Přestože nám škola vyšla maximálně vstříc, bylo jasné, že na cestách budeme muset dost času věnovat učení.

Improvizace versus plány 

Moc jsme se na cestu nepřipravovali. Naplánovali jsme hrubý plán cesty, zřídili pojištění s asistenční službou a sbalili nejnutnější věci na pobyt v karavanu a v přírodě. Bylo nám jasné, že budeme muset během cesty hodně improvizovat, ale to nám vlastně vyhovuje. Náš plán byl objet jihovýchodní a jižní Evropu a kousíček Afriky. Plánovali jsme cestu přes Rakousko směrem do Albánie, dále trajektem do Itálie, Sicílie, Francie, Španělska, Maroka, Portugalska, Anglie a cestou zpět přes Německo domů. Z časových důvodů jsme vynechali Francii, Portugalsko a Německo, ale přidali jsme kousíček Řecka. Někde jsme si cestu zkrátili trajektem – z Albánie na jih Itálie a z Říma do Barcelony. Do Anglie jsme ze Španělska nakonec letěli letadlem, protože Bobíkovi, jak jsme náš obytný vůz pojmenovali, praskla u Madridu kliková hřídel. Vzhledem k vánočním svátkům, které za pár dní začínaly, bylo nereálné auto opravit. Nechali jsme ho tedy odtáhnout domů do Čech. Naštěstí jsme pro takový případ měli zaplacenou pojistku.

Čtyři měsíce na čtyřech kolech

Na cestách jsme byli 4 měsíce, navštívili jsme 13 zemí, několik autoservisů a zažili jsme mnoho zajímavých setkání a dobrodružství. Ze 4 měsíců jsme strávili čtyři noci ve dvou kempech, tři noci v apartmánu, vánoční svátky u rodiny v Londýně a všechny další noci většinou na nádherných místech v přírodě. Budili jsme se nad kaňony, u horských řek, jezer, v lesích, na plážích, v poušti, u termálních pramenů a třeba taky na parkovištích u kostelů. Nejvíce nás nadchla Albánie a Maroko pro jejich divokost a rozdílnou kulturu. Okouzlila nás Černá Hora, Řecko i jižní Itálie. Po celou dobu nás provázelo víceméně krásné slunečné počasí, přestože se tou dobou vyskytovaly na mnoha místech Evropy velké záplavy, k nám byla příroda milosrdná. Mnoho krásných míst jsme objevili čistě náhodou, byly to malé zázraky. Celkově jsme měli cestou hodně štěstí, a když něco nevyšlo nebo bylo náročnější, jako kdyby to bylo jen proto, abychom mohli zažít ještě něco lepšího. I zdravotní problémy se nám naštěstí vyhýbaly. Kromě mírného nachlazení a nějaké té teploty na jeden den jsme byli úplně fit.

Malý prostor = velké uvědomění

Bylo pro nás velmi nové trávit spolu 24 hodin denně na malém prostoru. To jsme prakticky neznali. Dětské škádlení a dohadování jsme měli denně na talíři. Během dne se pravidelně vystřídaly snad všechny existující emoce, ale malý prostor nedovoloval se na sebe dlouho zlobit. Bylo možné se jít projít nebo proběhnout, případně zavřít se na záchod… Kupodivu jsme zjistili, že i po velké bouři emocí a hádce jsme schopni se na sebe za pět minut opět usmívat, nebo se dokonce od srdce zasmát. A to nás velmi propojovalo. Otevíraly se nefunkční vzorce chování. Museli jsme nastavit jasná pravidla, která nám lépe pomáhala zvládat každodenní povinnosti a udržovat prostor k žití. Střídali jsme se v úklidu, vaření i nákupech. Dopoledne jsme většinou věnovali škole. A to zejména pro nás rodiče byla velká škola života. Uvědomovali jsme si, že máme velké nároky na učitele, ale sami jen těžko hledáme způsob, jak děti pozitivně motivovat. Vnímali jsme, jak lehce jsme spadli do starých vzorců, výhrůžek a manipulace. Bylo to občas velmi těžké. S dětmi jsme tato témata otevírali a pojmenovávali naši beznaděj.

Malý prostor = velké změny

Vše se postupně proměňovalo. Zvykali jsme si na nový režim. Dokonce i v učení se nám podařilo najít funkční způsoby spolupráce. Fantastické bylo, že jsme mohli být plně tady a teď. Nevěnovali jsme se práci, ale jen sami sobě a tomu, co bylo právě potřeba, což se nám doma prakticky nikdy nestalo. Uvědomovali jsme si, že se nám snad poprvé v životě daří spolu snídat, obědvat i večeřet, a společný čas na jídlo jsme si velmi užívali. Začali jsme si všímat, že se proměňoval i vztah našich dětí. Naši dva starší měli k sobě už dlouhodobě dost daleko a lezli si na nervy. A najednou jsme je viděli spolu spát, hrát si, občas se dokonce objímat, smát se… Naše nejstarší dcera, plně v pubertě, nám na cestách dávala nejvíce zabrat. Nebylo snad dne, kdy by nám nevyčetla, že jsme ji na cestu vzali. Ale my jsme čím dál tím víc viděli šťastnou a spokojenou slečnu, která místo zavírání se do pokoje se s námi přijde obejmout a popovídat si. Nejvíce se změny v rodinné dynamice projevily po návratu domů. Cítíme mnohem větší harmonii a naladění na sebe. Když jsme spolu v létě opět vyjeli na třítýdenní cestu, tak jsme byli schopni naladit se na sebe mnohem rychleji než kdykoliv dřív.

Co nám cesta vzala a dala?

Určitě jsme více tolerantní k učitelům a školskému systému, protože motivovat některé děti, aby vůbec byly ochotné něco do školy dělat, je celkem oříšek. Objevily se i studijní úspěchy – starší syn začal mít rád angličtinu, kterou před odjezdem na cesty nenáviděl. Poznali jsme kus Evropy a kousíček Afriky. Viděli jsme tolik krásy, že nám z toho šla hlava kolem. Co nás nepotěšilo, bylo špatné (nebo prakticky žádné) odpadové hospodářství některých oblastí. A to i těch, od kterých by to člověk nečekal, např. jižní Itálie. Také nás překvapilo, že pitná a dobrá voda je prakticky vzácné zboží. Na mnoha místech byl problém načerpat si dobrou vodu – pokud jsme ji nechtěli kupovat balenou (to jsme museli pouze na Sicílii). Také jsme viděli značné dopady konzumního turistického ruchu na kulturu a obyvatelstvo některých zemí. Největším přínosem je fakt, že jsme se vrátili domů mnohem více propojeni. A to nám zůstalo až doposud. Prožili jsme jedny z nejkrásnějších měsíců našeho života a přes emoční kotouly, surfování na vlnách různých nálad a občasné proměny Bobíka v ponorku to bylo prostě velké dobrodružství, na které určitě nikdy nezapomeneme.

Více o našich cestách na FB stránce: ŽIVOT NA 4 KOLECH

Děkujeme, že tento článek mohl vyjít v Pravý domácí časopis 2/2020